Lež č. 1: Všichni rodiče mají dobrý vkus
Znáte ten pocit, je vám 11 let možná víc, doba puberty přichází a vy máte čím dál tím větší sklony vzdorovat rodičům. Ty chvíle, kdy vás vaše matka obleče do „zaručeně skvělého a stylového oblečení, které je teď v módě“ a vy pak stojíte na hřišti v křiklavě růžových teniskách a na sobě oranžovou šusťákovku a hrozně se divíte, že na vás civí celé sídliště. Když se opovážíte pak doma říct, že potřebujete nové kalhoty nebo boty, tak je vám samozřejmě vyčteno, že máte přece skvělou zánovní soupravu po sestřenici z osmého kolena a přece se to nevyhodí. Pak člověk raději zůstal doma, protože svoji dávku exhibicionismu si vyčerpal hned napoprvé.
Lež č. 2: S pravdou nejdál dojdeš
Takové ty situace, kdy se čistě náhodou něco rozbije a určitě nevíte, jak se to mohlo stát (ironie). „Nikolo, okamžitě pojď sem.“ Jakmile mě někdo osloví mým jménem a ne jeho zdrobnělinou vím, že je zle a je nějaký průser. Pomalu se doloudám a svým nevinným: „Noo?“ dám jasně najevo, že vůbec nevím vo co gou. Samozřejmě jako většinu děcek mě rodiče prokouknou a snaží se ze mě pravdu vypáčit všelijakými způsoby. Ovšem věta: „Já se nebudu zlobit, když se přiznáš, neboj se.“ Je největší lež. Ve chvíli, kdy připustíte, že by to i mohla být vaše vina, přiletí vám jedna ani nevíte, ze které strany a ještě vás čeká sáhodlouhý proslov o tom, jak jste všechny zklamali a že rodiče jsou lidé, kterým můžete věřit, že jste zklamali jejich důvěru atd. Oukej, tu baňu jsem dostala za lhaní, že jo, ale kdybych se přiznala už na začátku, tak si stejně vyslechnu proslov, jak všechno ničím, takže ve výsledku to vyjde na stejno. Pamatuji si, jak moje sestra někdy v 6. Třídě dostala poznámku, že nedonesla dodělaného ptáka z papíru (ve výtvarce dělala celá třída ptáky z papíru a kdo to nestihl, musel to dodělat doma a donést do školy). Sestra se v té době hádala doma s našima, že toho ptáka určitě dodělala a že byl ve škole na parapetu a že ji musel tím oknem uletět. Nakonec ji to mamka uvěřila a celá nažhavená chtěla volat druhý den do školy. No a mě jako rozenému detektivovi to nedalo a jen tak jsem se koukla k ní do pokoje, kde jsem onen umělecký výtvor našla schovaný. Asi přiletěl ze školy k nám (pauza pro smích). Sestra byla za svoji lež málem ukřižována, no nedivím se, představa, že volám učitelce a vyprávím ji takovou blbost, pěkný trapas. No každopádně lhát se nemá a už vůbec ne rodičům, i když si to za tu pravdu třeba pěkně slízneme.
Lež č. 3: A žili šťastně až do smrti.
Všichni jsme tak zblblí pohádkami, kdy Popelce nasadí princ střevíc, kráska vysvobodí své zvíře z kletby a šípkovou Růženku probudí polibek z pravé lásky. Pak potkáme někoho, do koho se šíleně zabouchneme a myslíme si, jak to bude až do smrti a na konci zazvoní zvonec a pohádky bude konec. Pak přijde bolestné zklamání a my jsme vzteklí na celý svět, že vůbec nic není tak růžové, jako jsme si malovali. Přijde další láska a my zase jak pitomci nasadíme růžové brýle a necháme se vést do propasti, která nám akorát tak zpřeláme hnáty a propíchne srdce (obrazně řečeno). Nechápeme čím to, že naši rodiče, prarodiče a praprarodiče spolu dokážou žít desítky let a stále se milovat a mi si nedokážeme to štěstí udržet ani na těch pár měsíců. Možná je to tím, že chceme experimentovat a zkoušet naše city, poznat co nejvíce lidí a až potkáme toho pravého, vědět, že jsme si zažili své a být konečně šťastní. Nebo je možná jednodušší nechat toho druhého jít svou vlastní cestou, než se pokusit to všechno spravit a slepit, protože v dnešní době je pro mnoho lidí těžké přiznat si svou chybu, omluvit se a prosit o odpuštění toho druhého. A tak celý život hledáme svého prince na bílém koni, zamilováváme se a necháváme si lámat srdce na tisíckrát, dokud nepotkáme člověka, který nemusí mít ani koně a ani nemusí být princ, ale my budeme vědět, že je ten pravý. Takže nedejte na pohádky a žijte svůj vlastní příběh, který bude originál.
Znáte ten pocit, je vám 11 let možná víc, doba puberty přichází a vy máte čím dál tím větší sklony vzdorovat rodičům. Ty chvíle, kdy vás vaše matka obleče do „zaručeně skvělého a stylového oblečení, které je teď v módě“ a vy pak stojíte na hřišti v křiklavě růžových teniskách a na sobě oranžovou šusťákovku a hrozně se divíte, že na vás civí celé sídliště. Když se opovážíte pak doma říct, že potřebujete nové kalhoty nebo boty, tak je vám samozřejmě vyčteno, že máte přece skvělou zánovní soupravu po sestřenici z osmého kolena a přece se to nevyhodí. Pak člověk raději zůstal doma, protože svoji dávku exhibicionismu si vyčerpal hned napoprvé.
Lež č. 2: S pravdou nejdál dojdeš
Takové ty situace, kdy se čistě náhodou něco rozbije a určitě nevíte, jak se to mohlo stát (ironie). „Nikolo, okamžitě pojď sem.“ Jakmile mě někdo osloví mým jménem a ne jeho zdrobnělinou vím, že je zle a je nějaký průser. Pomalu se doloudám a svým nevinným: „Noo?“ dám jasně najevo, že vůbec nevím vo co gou. Samozřejmě jako většinu děcek mě rodiče prokouknou a snaží se ze mě pravdu vypáčit všelijakými způsoby. Ovšem věta: „Já se nebudu zlobit, když se přiznáš, neboj se.“ Je největší lež. Ve chvíli, kdy připustíte, že by to i mohla být vaše vina, přiletí vám jedna ani nevíte, ze které strany a ještě vás čeká sáhodlouhý proslov o tom, jak jste všechny zklamali a že rodiče jsou lidé, kterým můžete věřit, že jste zklamali jejich důvěru atd. Oukej, tu baňu jsem dostala za lhaní, že jo, ale kdybych se přiznala už na začátku, tak si stejně vyslechnu proslov, jak všechno ničím, takže ve výsledku to vyjde na stejno. Pamatuji si, jak moje sestra někdy v 6. Třídě dostala poznámku, že nedonesla dodělaného ptáka z papíru (ve výtvarce dělala celá třída ptáky z papíru a kdo to nestihl, musel to dodělat doma a donést do školy). Sestra se v té době hádala doma s našima, že toho ptáka určitě dodělala a že byl ve škole na parapetu a že ji musel tím oknem uletět. Nakonec ji to mamka uvěřila a celá nažhavená chtěla volat druhý den do školy. No a mě jako rozenému detektivovi to nedalo a jen tak jsem se koukla k ní do pokoje, kde jsem onen umělecký výtvor našla schovaný. Asi přiletěl ze školy k nám (pauza pro smích). Sestra byla za svoji lež málem ukřižována, no nedivím se, představa, že volám učitelce a vyprávím ji takovou blbost, pěkný trapas. No každopádně lhát se nemá a už vůbec ne rodičům, i když si to za tu pravdu třeba pěkně slízneme.
Lež č. 3: A žili šťastně až do smrti.
Všichni jsme tak zblblí pohádkami, kdy Popelce nasadí princ střevíc, kráska vysvobodí své zvíře z kletby a šípkovou Růženku probudí polibek z pravé lásky. Pak potkáme někoho, do koho se šíleně zabouchneme a myslíme si, jak to bude až do smrti a na konci zazvoní zvonec a pohádky bude konec. Pak přijde bolestné zklamání a my jsme vzteklí na celý svět, že vůbec nic není tak růžové, jako jsme si malovali. Přijde další láska a my zase jak pitomci nasadíme růžové brýle a necháme se vést do propasti, která nám akorát tak zpřeláme hnáty a propíchne srdce (obrazně řečeno). Nechápeme čím to, že naši rodiče, prarodiče a praprarodiče spolu dokážou žít desítky let a stále se milovat a mi si nedokážeme to štěstí udržet ani na těch pár měsíců. Možná je to tím, že chceme experimentovat a zkoušet naše city, poznat co nejvíce lidí a až potkáme toho pravého, vědět, že jsme si zažili své a být konečně šťastní. Nebo je možná jednodušší nechat toho druhého jít svou vlastní cestou, než se pokusit to všechno spravit a slepit, protože v dnešní době je pro mnoho lidí těžké přiznat si svou chybu, omluvit se a prosit o odpuštění toho druhého. A tak celý život hledáme svého prince na bílém koni, zamilováváme se a necháváme si lámat srdce na tisíckrát, dokud nepotkáme člověka, který nemusí mít ani koně a ani nemusí být princ, ale my budeme vědět, že je ten pravý. Takže nedejte na pohádky a žijte svůj vlastní příběh, který bude originál.
Žádné komentáře:
Okomentovat